KULTURA: Vzpomínka na Dr. Františka Ladislava Riegra

Dne 3. března 1903 okolo poledne zemřel v Praze politický vůdce národa, morální autorita uznávaná všemi generacemi, obrozenecký politik, publicista, ekonom a vlastenec JUDr. František Ladislav Rieger, spolupracovní a zeť Dr. Františka Palackého. Protože jsme přesvědčeni, že lidé nemají na své významné předky zapomínat, nýbrž naopak jejich odkaz neustále udržovat, zveřejňujeme jako důstojnou připomínku 107letého výročí jeho smrti báseň, jejímž autorem je právě Rieger, který jakožto básník příliš známý není. 

redakce

PRVNÍ SLZA

Hlas hrozby Páně zazněl mladým světem:
hle, z ráje Adam prchá — k zemi zírá,
při něm jde družka vnadná krásy květem,
o silné jeho rámě se podpírá.

Hle, na ně padla ruky Boží tíže!
Jich viny vědomí se pojí k ráně,
tíž kletby Boží k zemi paty víže —
ves obzor kryje mrak — mrak hněvu Páně!

Jimť na vždy zavřen ráj; v pouť nekonečnou
jdou bez naděje, berly nevadnoucí,
neb v hněvu svém jim život s strastí věčnou
sám věštil Bůh — vždy pravý — všemohoucí.

Poslez dí člověk mukou vzbouřen k Bohu:
»Nech, Pane, dost již býti Svého hněvu!
Jeť těžší, než já, silný, snésti mohu —
viz slabou druž, jak vzdychá za úlevu!

O slituj se neb, kdyžs vzal dary jiné,
též vezmi zpět dar života — mně marný!
Nač strom bez listí, bez plodu? — Ať zhyne,
jak ráj mi minul, jak sen blahodárný!

Nech zmizím bez památky z řady tvorů
přimíšen k zemi nesvědomé, chladné!« 
Tak prosí — dupe zem — tak zuří v zdoru,
až ve mdlobách před tváří Boží padne.

I zželelo se Bohu jeho syna,
an zde unývá zpurném ve zoufání:
»Jeť soudcem pravým souzena tvá vina —
než já, Bůh tvůj, přidám ti slitování.

Aj vidím číši muk tvých překynouti,
já stišnou krůpěj úlevy v ni hodím.
Soud nezměnný! jdi dále v poušť své pouti,
hle, rosou útěchy v ni růže zplodím!«

I vztáhne nad ně rámě Všemohoucí:
aj v tom tu v nich i kol nich mír se stane;
v hruď vlívá se cit jakýs tiše vroucí,
jich oko v nové jemné záři vzplane.

Tu outlá choť se muži v náruč skloní —
zabudnou ráj! V srdciť jim tak volně!
V tom první slza s očí se jim roní —
a v slzách kochají se sladkobolně!

Tak nejprv slza počátek svůj měla;
dar slzy Bůh víc lidem nevzal zpátky:
nad démant drahá i nad perlu skvělá,
námť výplatou z muk — šperkem v plesu svátky.

Ta ve zbouřeném srdci mír uhostí
ta lednou jeho kůru tiše staje —
ta v ranách jeho naděje květ rostí,
ta náhradou nám za ztracení ráje!

(Vyšlo v Lumíru, 1858)